Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Stála tam opřená o stěnu. Opravdu krásná. Ale kde se tam vzala? Z lesklého dřeva, nová, struny pevně napnuté, jen začít hrát. Basa. Tedy kontrabas, abychom se vyjádřili přesně. Prvotřídní kousek, i když se v tom zase tolik nevyznal. Pomalu k ní došel, sklonil se a zadíval se jí přímo do očí. Basa nemá oči, jistě. Ale v podstatě má. Not znal jenom pár, na základní škole trochu hrál na housle, ale roky a roky už na to nesáhl. Opatrně, velmi zlehka se dotkl strun. Přejel dlaní po prvotřídně tvarovaných bocích. Proč ty hudební nástroje vypadají vždycky jako ženy? Sedl si na zem vedle basy a poměřoval velikost svou a její. Jak tak měl lokty v úrovni jejího pasu, dostal nutkání ji obejmout. Ale to už by bylo moc. Kde se tu jenom mohla… To je přece úplně jedno. Nedokázal se zbavit pocitu, že stát na tvrdé zemi opřená o tvrdou stěnu musí být strašně nepohodlné. Vzal tedy deku z gauče v obýváku a podložil ji pod basu. Po chvíli se mu to už ale zdálo zase nepřirozené. Kdyby tak k ní tady ta záhadná síla, která ji sem dostala, nechala i futrál. Představoval si, jaký by se k ní hodil. Černý jak noc, uvnitř polstrovaný šarlatovým nebo smetanovým, spíše tedy smetanovým, sametem. A z vrchní strany by se stříbrnými písmeny lesklo jméno.
Kolik že je hodin…? Tři čtvrtě na deset. No co, porada už stejně dávno skončila, zavolá do práce a omluví se, že mu nebylo dobře. Takže má celý den čas. Přesně věděl, co bude dělat. Umyl se, oblékl se, vzal si do kapsy jen klíče a peněženku a vyrazil do města. Koupí basičce ten nejkrásnější futrál. A smyčec. Nebyl k ní ani smyčec.
Pozn.: Kurzívou vyznačené věty byly zadáním literární soutěže, pro kterou byla minipovídka napsána.
Žádné komentáře:
Okomentovat