Horizont je místo, kde se nebe zdánlivě dotýká
zemského povrchu.
Lidé o něm většinou říkali, že je „takovej roztomile
divnej“, „zvláštní, ale fajn“ nebo „to je těžký, je prostě jinej.“ Byl vážně
divnej, zvláštní, jinej, fajn i roztomilej. Nevadilo mu to, proč taky. Bavilo
ho sledovat reakce lidí, když se ho třeba zeptali, čím se živí. „Tak nijak
ničím, čas od času pronajímám zahradu nebo altán.“ Nebo kde vůbec bydlí. „Na Horizontu.“
Pírko. Pírko se jmenoval. Byl to prostě Pírko. Žil na
samotě, v malinkém domečku se dvěma místnostmi. A terasou. Velkou,
nádhernou terasou. Na Horizontu. Moc lidí tam nezabloudilo, nikoho nezval
k sobě domů, ale přesto se čas od času někdo dozvěděl, jak moc speciální
místo to je, a chtěl ho vidět. Takovým lidem Pírko rád uvařil čaj nebo kávu a
posadil se s nimi na svou krásnou terasu. Rád jim vyprávěl a oni rádi
poslouchali. O tom, jak jednou týdně chodí čtyři kilometry na vlak do města,
aby si nakoupil. Jak je mu ve městě nepříjemně. Jak se zase rád vrací domů. Jak
si už vlastně nepamatuje, jakým způsobem se svou matkou ten dům získali. Jak
jeho matka zemřela radostí. Jak vlastně zemřela i nezemřela. Jak nechtěla být
pohřbena na hřbitově. A jak teda leží támhle, přímo támhle, pod tím velkým
smrkem na konci zahrady. Jak ten kříž, co má nad hrobem, sám vyráběl. A lidé od
něj odcházeli s pocitem, že je v něm i něco strašidelného.
Říkalo se, že se kolem Pírkova domu i nějací lidé
ztratili. Že spoustu těch, co se sem vydali za tmy nebo brzy ráno, zmizelo.
Těm, kteří takové zvěsti šířili, i těm, kteří je poslouchali, nemá cenu nic
vysvětlovat. Málokdo chápe, co se tu s těmi zbloudilci vlastně dělo. Pírko
to samozřejmě věděl. Kdyby mu to někdo popisoval, nerozuměl by. Ale on to
vídával na vlastní oči. Taky věděl, že jemu se to nemůže nikdy stát. On sám se
nikdy neztratí na dně, dole pod Horizontem, aby se pak objevil jako chomáč
měkkého, přítulného světla, vyletěl skoro k obloze, pak se střemhlav
zřítil zase dolů a od té doby každou noc tančil s ostatními světly kolem
Horizontu. Ta světla byla jeho přáteli. Jedinými v samotě někoho, kdo žije
vlastně na konci světa. Kdo žije tam, kde se nebe dotýká země.
Pírko občas někomu zmínil, že si přivydělává pronájmem
zahrady nebo altánu. Pronajímali si ho spiritisté, senzibilové nebo média, protože
přes Pírkův pozemek proudila zvláštní energie. Stačilo se na dům podívat.
Nevznáší se kolem něj nějaký stříbrný oblak...? Ne, to asi ne...
Pírko miloval svou matku. Proto byl nesmírně rád, když
noc po svém úmrtí matka přistoupila k jeho posteli a prosila ho, aby ji
nedával na hřbitov. Aby ji pohřbil tady, kde bude moct být napořád se svým
synem. Její přání vyplnil. Od té doby vídával její postavu, kterak mu zalévá
květiny, stele postel, vaří čaj nebo zametá terasu. Pokaždé se na sebe usmáli,
občas si i na chvíli popovídali. Pírko si nepřipadal vůbec podivně, když jediné
bytosti, se kterými trávil čas, byly duše z údolí pod Horizontem a duch
jeho matky. Lepší společnost si nedokázal představit. Lidé? Lidé ne. Lidé jsou
jiní. Nevadili mu, ale neměl rozhodně potřebu se s nimi nějak družit. A
osamělý? Nikdy.
Ve svých rozhovorech s matkou jí Pírko pokládal
otázky, které by si k ní nikdy nedovolil. Třeba kdo byl jeho otec. Neřekla
mu to. Ovšemže ne. Byli jen jeden druhého. Nikoho jiného. I kdyby to měl být
někdo, kdo je oba miloval. Dítě ale myšlenky na svého ztraceného rodiče nemůže
zaplašit. Něco Pírkovi říkalo, že má otce mezi světly. Že pochází ze světel.
Z těch duší, které se zamilovaly do tohoto místa stejně jako on. Má to
v krvi. Má vůbec krev? Světla krev určitě nemají. Ale jeho matka měla.
Jeho rodiče byli člověk a duše. On je tedy něco mezi člověkem a duší.
Věděl, že až jednou zemře, zemře tady a nikdo ho nenajde.
Neměl z toho strach. Přinášelo mu to úlevu. Splynout s tímhle místem.
Navěky. Věděl, že až se to jednou stane, nic se nezmění. Budou tu s matkou
žít šťastně jako teď. Nebo ne? Z lidí se stávají duchové, co se stává po
smrti z duší? Nic. Duše totiž neumírají.
Žádné komentáře:
Okomentovat